Hojky... Jsem tu se svým prvním "příběhěm". Trochu jsem se nudila a tak jsem se šla podívat na to jak hraje bratr fotbal. Vzpoměla jsem si jak to měl těžké když si zlomil ruku a tak jsem na toto téma napsala pár řádků.
Fotbal byl Jakubův svět. Čtyřikrát týdně chodil na trénink a každý víkend hráli zápas. Byl mrštný jako lasička, když se rozeběhl, nikdo mu nestačil a každý obránce na něj byl krátký. Díky své píli a lásce ke hře brzy dosáhl takové úrovně, že ho každý trenér chtěl do svého týmu. Jakubovi se velmi zamlouvala nabídka, trenéra Sparty a tak jí přijmul. Po třech týdnech tréninku hráli zápas.
„Běž, Kubo, běž.“ Ozýval se křik s tribuny. Jakub mrštně prokličkoval mezi protivníky, už byl u brány a chtěl vystřelit, ale protihráč mu nastavil nohu. Kuba se skutálel k zemi a padnul na ruku. „Au…“ postěžoval si, když se zvedal. Cítil, že s jeho rukou není něco v pořádku. Nemohl pokrčit prsty a ruka začala rychle otékat. „ Si v pořádku?“ Seběhli se k němu spoluhráči. „Ne…“ špitl Jakub a měl co dělat, aby udržel slzy. Přiběhl k němu trenér. Promačkal mu ruku. „ Je to zlomený.“ Zkonstatoval a pomohl Jakubovi z hřiště. Zápas pokračoval bez něj.
V kabině mu maminka pomohla se převléci a pak s ním dojela do nejbližší nemocnice. Tam mu udělali rentgen. Když zlomeninu viděl, doktor velmi se podivil. „Copak si dělal?“ Optal se ho. „ Hrál fotbal.“ Řekl ještě stále trochu roztřeseným hlasem. „ To je zajímavé, máš zlomené obě dvě kosti. A taková zlomenina se stává na trampolíně.“ Pak zavolal sestřičku a ta Kubu odvedla do sádrovny. „Jak dlouho to bude mít?“ zeptala se maminka doktora, když Jakub zmizel za dveřmi. „ Je to ošklivá zlomenina, může se stát, že když bude otok mizet, tak se kosti hnou a on bude muset mít dráty.“ Když větu dopověděl, otevřely se dveře a Jakub se vrátil do ordinace. „Za týden na kontrolu.“ Řekl doktor, než odešli. Před nemocnicí na něj čekali kamarádi, který právě dohráli zápas. „Tak jak?“ Zeptal se Ondra. „Zlomený.“ Řekl Jakub sklesle. „Jak dlouho nebudeš moc hrát?“ Zeptal se Luboš. „To nevím.“ Odpověděl a zabořil oči do země. „Jak jste to dohráli?“ dostal ze sebe po chvíli. Výhra tři jedna. Usmál se trenér. „ No nic, my tě už nebudeme otravovat.“ Dodal Ondra a kluci souhlasili.
Jakub nastoupil do auta, jen co se zavřely dveře, začaly mu po tvářích téct slzy. „Copak se děje?“ zeptala se ho mile mamka. Klučina akorát zvedl ruku, na které se bělala sádra. „To bude dobrý.“ Pohladila ho po hlavě.
Po týdnu:
Doktor si zamračeně prohlížel snímek kostí. Pak se podíval na Jakuba a znovu se zahleděl na kosti. „Tady se nám to hnulo.“ Řekl nepotěšeně. „Co to znamená?“ Polekal se klučina. „Takže bude muset mít dráty?“ zeptala se maminka. „Ano, jinak by to pořádně nesrostlo.“ Řekl doktor a znovu se na snímek nevěřícně podíval. Maminka pohladila syna po hlavě. Ten byl celý bílý. Roztřásla se mu kolena a tak si musel na chvíli sednout. „V pořádku?“ optala se kloučka sestřička. Ten zakroutil souhlasně hlavou. Jeho pohled byl, ale stále nepřítomný.
Ještě ten večer zavolala maminka do Prahy. Tam jí řekli, aby v pět ráno přijeli a aby Jakub už nic nejedl, že ho rovnou odoperují. Ve čtvrt na pět už byl celý jejich dům na nohou. Do Prahy to byla od nich půlhodinová cesta. A tak dorazili ještě s předstihem. Sestřička řekla rodičům, že nemá cenu v nemocnici čekat. Že operace bude trvat přibližně dvě hodiny a než se probudí z narkózy tak to bude taky nějakou tu chvíli trvat. Rodiče se tedy s Jakubem rozloučili a maminka se domluvila se sestřičkou, aby jí zavolala hned, co se Jakub probudí. Zhruba kolem poledne zazvonil telefon a sestřička jí řekla, že zítra si můžou pro Jakuba přijet.
Druhý den:
Kuba, už stál na chodbě a čekal, kdy ho rodiče přijdou vysvobodit. Byl naštvaný a ani netušil proč. Podíval se na sádru a zamyslel se. Z jeho snění ho vytrhly kroky. „ Mami.“ Ohlédl se a na jeho obličeji se objevil úsměv. Než, ale odešli, vyposlechla si jeho mamka instrukce a teprve potom byl Jakub volný. Nebo si to alespoň myslel. „ Jakube teď si budeš muset dávat nějaký čas pozor.“ Klučina si jí nechápavě prohlédl. „Proč?“ zeptal se podezřívavě. „Nesmíš se do té ruky praštit, jinak by ti ty dráty tu kost poškodily ještě více.“ Povzdechla si maminka. „Cožé?“ Vyhrkl Jakub. „Jak dlouho?“ dostal ze sebe roztřeseným hlasem. „To já nevím.“ Pohladila ho maminka po tváři.
Jak plynul čas, začal se Jakub měnit. Jeho život už nebyl sport, zdravá strava a pohyb. Místo fotbalu vyplnil jeho volný čas počítač a televize. Na třináct měsíců neznal nic jiného než jídlo, počítač, jídlo televize. A to se na něm začalo projevovat. Začal být nepříjemný, urážlivý, ale to není vše. Počítač, málo pohybu a nezdravé jídlo se na něm projevilo i po tělesné schránce. Začal přibírat na váze a to nebylo dobré.
Když mu po třinácti měsících dráty vyndali, byl na tom kondičně hodně zle. Nestačil nejpomalejšímu protivníkovi, většinu zápasů proseděl na střídačce a kamarádi se mu začali posmívat. To ho, ale nutilo, aby se více snažil. Začal po večerech běhat a posilovat. Pomalu, ale jistě se vracel do formy, ve které byl, než se zranil. Všechny tím velmi překvapil a nejvíce sám sebe.