Ahoj.. Jelikož jsem velmi inteligentní osůbka... tak se mi podařilo smazat celou moji povídku na které jsem pracovala dva týdny. Takže než ji znovu sesmoli, vám sem dám mojí nejoblíbenější povídku. Myslete si o měně co chcete, ale mám ráda Tolkiena a zbožňuji Legolase, tak doufám, že nebudete mít žádné připomínky... Jinak povídka se mi líbí, protože je tam i kousek, který je podobný mému život... Koneckonců si ji přečtěte:
Škola v Roklince
„Opravdu se nechceš nějaký čas zdržet, Thranduile?“ zeptal se Elrond už poněkolikáté. Král elfů z Temného hvozdu pomalu vložil nohu do třmenu.
„Ne, dík za pozvání. Mám spoustu práce, bohužel. Ostatně se brzy znovu uvidíme. Co to je, jedenadvacet měsíců...“ Trochu se ušklíbl. „Koneckonců, budeš mít na starost mého chlapce. Jsem ti za to vděčen.“
S tím se vyhoupl do sedla, sklonil hlavu, aby Elronda pozdravil, a pokynul dolů svému synovi. Nejprve mu chtěl na rozloučenou udělit nějakou dobrou radu, ale rozmyslel si to a pobídl koně do kroku. Na bílé cestě před velkým domem v Roklince zůstalo stát několik elfů hledících za jezdci. Když průvod zmizel mezi stromy, stočil Elrond pohled na kluka se špinavě blond vlasy a dvěma obrovskými kufry u nohou.
To bude asi práce, pomyslel si. Skoro se polekal, jak otráveně to vyznělo. Nahlas neřekl nic. Neměl vcelku nic proti dětem - dokonce ani těm dospívajícím. Kdyby je nesnášel, nikdy by se neoženil s Celebrían, která mu už při zásnubách sdělila, že chce nejméně tři. Svou hrozbu splnila do puntíku. A teď ke třem vlastním nevycválaným potomkům přibyl ještě čtvrtý - cizí. Thranduilův syn z končin, kde lišky dávají dobrou noc. A, jak známo, všeho moc škodí.
„Doufám, že rozumíš dobře sindarsky, Legolasi,“ obrátil se Elrond na svého hosta a trochu se bál odpovědi. Řeč lesních elfů nikdy nebyla jeho silnou stránkou.
„Ovšem, pane Elronde.“ Chlapcův hlas zazněl trochu ukřivděně. „V mé rodině se sindarsky mluví.“
„Fajn,“ vydechl uklidněně Elrond a pohybem ruky přivolal dva elfy, kteří se chopili kufrů. Potom ukázal na trojici stojící za ním.
„Mí synové Elladan a Elrohir a dcera Arwen. Budou chodit do stejné třídy jako ty.“
Legolas přistoupil o krůček blíž.
Oba chlapci vypadali prakticky totožně. Zdáli se starší než on, ten v modrém kabátu byl o pár coulů vyšší než jeho bratr, druhý, v zeleném, se patrně zapomněl ráno učesat a neustále cosi přežvykoval a převaloval v puse. Legolas si pomyslel něco o zvláštních zvycích na západ od Mlžných hor.
Než si stačil prohlédnout i dívku, zarazil ho hlas žvýkajícího kluka.
„Tohle je ten Thranduilův syn? Vypadá, jako by přijel odněkud z Haradu, ne z Temného hvozdu. Nebo si myslíte, že tohle je teď nová móda?“
Zvednutý prst směřoval na Legolasovy šaty. Jejich majitel zrudl až po uši a neodvážil se výpad vrátit. Zasáhla Arwen.
„Nech toho, Elladane. Jestli si myslíš, že to bylo vtipný, tak jsi na omylu.“
Také Elrond zvedl hlavu. „Ukažte mu, kde bude bydlet. Měli byste se víc poznat, když spolu budete od zítřka chodit do školy.“
„Škola je blbost,“ prohlásil Elladan, „vůbec by se to nemělo zavádět. Jsou to beztak númenorejský vymyšlenosti. Proč se to musí zkoušet zrovna na nás? Copa jsme pokusný králíci?“
„Dost, Elladane.“ Elrond se zatvářil nebezpečně (nebo si alespoň myslel, že se tak tváří). „Tobě organizovaná výuka jen prospěje. Když ses měl učit sám, bylo to utrpení pro všechny, kdo na tebe dohlíželi. Skoro se divím, že ses naučil číst a psát. Konec řečí. Pojďme dovnitř, ať si Legolas stačí vybalit věci ještě před večeří.“
Snídaně probíhala v prostředí téměř rodinném. Elrond, Celebrían, jejich tři děti a Legolas zasedli za stůl v malé jídelně společně. Kromě nich byla místnost prázdná, nepočítáme-li obrovské portréty předků, kolorované pestrými barvami, na stěnách všude kolem. Legolas nich dostával husí kůži. Bylo dost krušné poznání, že po dětství stráveném v jeskyních dostane klaustrofóbii v salónku Posledního domáckého domu.
Na Elronda v apartním župánku byl impozantní pohled. Koupací plášť růžové barvy s modrými pruhy mu opravdu velice „slušel“. Když si sedali k tabuli, uvažoval Legolas, po které z předkyň na stěnách jej pán domu zdědil. Dřív, než si to rozmyslel, vyrušila ho Celebrían:
„Dáš si lupínky nebo ovesné vločky?“
„Cože?“
Rozhlédl se po desce stolu. Elrohir s Elladanem měli před sebou misky s jakýmsi na pohled odporným a slizkým bahýnkem neidentifikovatelného původu. Arwen si sypala na hluboký talíř cosi podobného zrní, jímž doma Legolas krmil ptáky. Když zalila ptačí zob mlékem, poznal, jak vznikl hnus v miskách jejích bratrů. Elladan se právě pustil do jídla a mlaskal tak, že zvuková vlna rozkývala kukačkové hodiny nad krbem. Vyděšený pták vyletěl ze dvířek s poplašeným kukáním.
„Lupínky nebo vločky?“ zopakovala Celebrían. Legolas si s hrůzou poposedl.
„To tady jíte?“
Elladan přerušil svoje pozřívání potravy. Také ostatní zvedli hlavy.
„A co bychom měli jíst?“ ozval se Elrohir. Legolas chvíli mlčel a dával poslední smutné sbohem uzenému masu, sýrům a šunce s vypečenými houskami.
„V tom případě je mi úplně jedno, co z těch dvou... věcí... si vyberu.“ Zadoufal, že má dostatečně silný žaludek, aby takovou potravu snesl. Možná bude nejlepší při jídle zavřít oči.
Hodil do misky asi pět lupínků a vše zalil příslušným množstvím mléka. Na víc si prozatím netroufal. Ostatní stolovníci na něj hleděli jako na exota.
„Zdá se mi, že málo jíš,“ pronesla Celebrían mateřsky, „budu na tebe muset dohlížet. Když rosteš, potřebuješ hodně vitamínů.“
Ačkoliv neměl ani páru, co jsou to vitamíny, její další čin ho docela zaskočil. K jeho pěti lupínkům bleskově přibyly asi tři stovky dalších, které si v mléce začaly vesele bobtnat. Byl to jeden z nejhorších pohledů, jaký se Legolasovi v jeho krátkém životě naskytl.
„Pospěšte si, za chvíli budeme muset jít,“ pronesl Elrond, zatímco do sebe házel jednu lžíci ovesných vloček za druhou.
„Elronde, my už jsme oblečení, na rozdíl od tebe,“ zvedla se Celebrían, „nezapomeň, že musíš ještě pronést slavnostní řeč u příležitosti otevření střední školy. Nemůžeš si dovolit přijít pozdě.“
„Já a pozdě?“ ušklíbl se Elrond a pohlédl na kukačkové hodiny. „Odchod za pět minut!“ vyhlásil. Elladan, Elrohir a Arwen se tiše chechtali nad svými miskami. Legolas tiše trpěl pod přísným zrakem Celebrían. Ručičky na ciferníku měřily daný čas.
Konečně se Elrond zvedl.
„Jdu se trochu upravit, odchod za pět minut.“
„Fajn, já už jsem taky dojed´,“ ozval se Elladan. „Mami, nemáš ňákou žvejku?“
„Ve škole se nežvýká,“ otočil se od dveří Elrond, až mu růžový župánek zavířil kolem kotníků jako kankánová sukně a camfrňousky vlasů u uší poskočily, „není to slušné vůči učitelům. Pamatuj, s jakými obtížemi jsme je sehnali, a važ si toho, jakého privilegia se ti dostalo, když můžeš chodit do školy. Za mých časů jsme všechno měli složitější...“ Obtížně zapudil vzpomínku na Maedhrose, který býval z jeho a Elrosových „úspěchů“ ve studiu věčně věků na mrtvici podobně jako on až dodnes z Elladana. „Ostatně děti z Lóriénu a z Lesa se i dnes musí učit všechno doma, školství je v plenkách...“
„Proto nám sem tohle poslali?“ zeptal se Elladan s poukazem na Legolase, zápolícího s lupínky. Napadený toho využil, aby odstrčil misku.
„Jdu si pro tašku.“ Doufám, že mi bude k nějakému užitku, že mě otec poslal právě... sem, dodal v duchu. Ani teď nehodlal replikovat Elladanovu narážku. Den začal už tak dost strašně, vyvolat nějakou hádku by mu ještě chybělo. Beztak ho do ní hnal jenom vzteklý žaludek zapatlaný rozbleptanými lupínky.
„Vidíš?“ ozval se za jeho zády vítězně Elladan, „mám pravdu.“
Nová budova školy stála asi tři sta kroků od velkého domu uprostřed borového hájku. Nebyla nijak zvlášť veliká - tomu ostatně odpovídal i počet budoucích studentů. Studijní program byl - po vzoru arnorského reformovaného školství - stanoven na osm ročníků, ovšem na rozdíl od Arnoru po jedenadvaceti měsících, a Elrond se rozhodl naplnit zároveň první a pátý ročník, aby alespoň částečně zaměstnal personál. Všechny své děti bez rozdílu věku ovšem poslal do první třídy - a věděl, proč to dělá.
Do třídy dorazili Elladan, Elrohir, Arwen a Legolas jako první hned po skončení Elrondova proslovu. Zbylí žáci ještě postávali před budovou, někteří se loučili s rodiči tak srdceryvně, jako by je viděli naposled v životě, a jiní se teprve odhodlávali vstoupit do neprobádaných prostor.
Třída vypadala velmi depresivně. Na oknech stály květináče s popínavými rostlinami, stěny zdobily nástěnky s barevnými obrázky a na čerstvě nalakované tabuli se skvěl nápis:
„Vítáme vás,“
což chmurný dojem ještě více dokreslovalo.
Aspoň to tak některým z přítomných připadalo.
„Ahoj, sedí někdo v první lavici u okna?“
Do dveří vrázoval kluk s čepicí na hlavě. Štítek kšiltovky měl posunutý na ucho. Z bot mu za chůze odpadávaly kousky bahna.
„Ahoj, já jsem Celebar,“ zastavil se u Elrohira, „nedáš si něco? Třeba brambor? Jestli máš hlad, tak si vem!“
Hlína odpadávala i z brambory, kterou vytáhl z tašky. Byla syrová.
„Ahoj, jsem Celebar,“ ohlásil dohromady zbylým přítomným. „Nebude vám vadit, když si sem sednu? Dám vám vizitku, tady, Erhil a syn, Ovoce - zelenina, to je jako otec a já. Fakt nic nebudete?“ Z tašky se vynořil pomačkaný salát. A ředkvičky. Vzhledem k roční době bylo pozoruhodné, že byly plesnivé jen tři. Z pěti.
Elrohir rázně zakročil: „Jsem Elrohir a támhle...“
„Fakt? S tebou jsem se vždycky chtěl seznámit. Ty bys moh´ lobovat u svýho otce, aby se uspořádala bramborová hostina, že? My totiž pěstujeme hlavně brambory a musí se to sníst. Můj táta zvýšil obdělávanou plochu, takže...“
„Cože?“ ozvala se Arwen. Celebar se otočil k ní.
„Hele, holka! No to je vlastně synonymum pro vaření! Víš, co by toho šlo uklohnit z brambor? Brambory ve slupce, bez slupky, bramborová kaše, bramborové knedlíky, bramboráky, bramborový salát, bramborový dort, bram...“
„Vážně, Unfindel, nemám nic proti tvé babičce, ale jestli ti ještě jednou nabalí to Monte, tak za mnou nechoď, že to mám jíst. Stačilo mi to o prázdninách. Příští rok radši zůstanu doma - i když nemám nic proti Přístavům... A hele, už jsme tady.“
Na prahu stály dvě dívky ve svátečních šatech a rozhlížely se po třídě.
„Tady ve druhé lavici je ještě volno, tak jdem.“
„Já jsem Unfindel a tadyto je Galadwen, jsme sestřenice,“ ohlásila dívka ve světlých šatech plénu. Ta v tmavých šatech prohodila jen „Ahoj,“ a sedla si na zvolené místo.
„Tobě se nelíbilo koupání?“ zeptala se Unfindel své družky.
„Líbilo. Ale tvoje babička... Moc se stará.“
„Ahoj, já jsem Celebar. Nechcete nějaké brambory? Nebo ta babička?“ přitočil se k nim syn pěstitele, zanechávaje za sebou blátivé stopy.
„Tak se mi zdá, že budeme mít zajímavou třídu,“ prohlásila Arwen, „mí dva blázniví bratři, střelenej pěstitel brambor, a teď tyhle slepice...“
„Cos to řekla?“ ozvala se bleskurychle Galadwen. Až příliš hbitě na to, že ještě před okamžikem předstírala zájem o způsoby úpravy brambor.
„Já? Jenom že tu začíná být zajímavo.“
„Zapomněla jsi jmenovat tadytoho cizozemce,“ přisadil si Elladan, „místo toho pomlouváš slušné lidi.“
„Elladane, proč se do něj pořád navážíš?“ zavrčel Elrohir, „jsi trapnej.“
„Můj táta si přál, abych poznal „kulturní prostředí Roklinky“,“ dodal Legolas, „proč toho nenecháš, vždyť ti nic nedělám. Nebo jsi typický představitel té zdejší kultury?“
„To je drzost!“ prohlásila Unfindel a měřila si Legolase očima.
Spor zažehnal příchod dalšího studenta.
„Moje jméno Gloril zní / nad hvězdy jasněji se skví. / Hudba je mým životem / zpívám si i za plotem. / Mějte mě tu všichni rádi / snad vám hudba nevadí.“
Pouhá slova nedokážou vyjádřit děs všech přítomných. Ve dveřích stála osůbka s loutnou, z níž se linuly příšerné zvuky. Do toho zněl ke všemu zpěv - ten kupodivu nebyl tak strašný, protože jeho provozovatel měl celkem příjemný dětský sopránek, a že zjevně neuměl noty, v kvičení strun docela zaniklo.
„Chci být bardem,“ pokračoval Gloril prózou, „tohle jsem složil celé sám. Škoda, že máme mít tak málo hodin hudby!“
„To mě zrovna nemrzí,“ odporoval Elladan, „při zpěvu mi často zaskočí žvejkačka. A já žvejkám moc rád. Už od tý doby, co mi začly růst druhý zuby.“
„Ale doufám, že jinak proti hudbě nic nemáš,“ zatvářil se Gloril výhružně.
„To určitě nemá,“ vložila se do rozhovoru Arwen, „a ty hraješ fakt skvěle.“
„Jo?“ nadmul se Gloril nepotlačitelnou pýchou.
„No jasně! Právě proto bys nám neměl hrát moc často, aby nám tvoje hudba nezevšedněla,“ usmála se dívka líbezně.
Gloril získal ve vteřině barvu čerstvě uvařeného raka a sevřel loutnu oběma rukama jako kyj.
„Nenuť mě použít tento nástroj líbezného potěšení sluchových buněk místo meče!“
„Přece bys nebil holku,“ zarazil ho Legolas, „navíc by sis mohl ten svůj „nástroj líbezného pazvuku“ poničit. Říkal jsi mu tak, ne?“
Ve třídě to pomalu začínalo jiskřit.
„Doufám, že všichni máte přezůvky,“ ozval se do napjatého ticha nový hlas, „můj otec strašně nerad vytírá a uklízečku Elrond ještě nesehnal.“
Mraky se na okamžik rozestoupily a do třídy vplul další nový žák.
„Jsem Thoronthalion a můj taťka je školník. Říkal mi, že budu chodit do třídy s Elrondovo synama, je to tak?“
„Něco pravdy na tom bude,“ prohodil líně Elrohir, „tedy pokud si ze mě táta celý život nestřílel a ve skutečnosti mě nenašel někde u popelnice. Jmenuju se Elrohir a můj brácha Elladan. Ještě máme sestru...“
„Musí bejt skvělý mít za vlastního tátu Elronda, když on šéfuje Roklince!“ vydechl Thoronthalion šťastně a rozběhl se k Elrohirovi, aniž ten stačil představit ještě Arwen. „Smím seděl s tebou v lavici?“
Elrohir pokrčil rameny. Tento nový soused se mu přece jenom zamlouval víc, než kdyby strávil celý rok po boku Elladana a jeho žvýkaček.
Sotva se Thoronthalion uvelebil na židli, zazvonilo a do třídy vešla učitelka následovaná klukem s diplomatickým kufříkem v ruce.
„Milí studenti a studentky, jmenuji se Brethilin a budu vás vyučovati quenijštině, obecné řeči a dalším předmětům. Bohužel nejsem vaší třídní učitelkou, tou je kolegyně Combinace, která se právě seznamuje s mou třídou. Připomínám, že učitel se při příchodu a odchodu zdraví povstáním... chci říci tím, že vstanete!... kolegyně Combinace si na to velmi potrpí. A dále vám chci představit svého syna Tindómho, bude vaším spolužákem. Má někdo nějaký dotaz?“ dokončila učitelka svoji tirádu.
Dotaz neměl nikdo. Tindom odhopkal na místo, jež si vybral - v prázdné první lavici před katedrou. Ostatní vytřeštěně zírali na učitelku. Ačkoliv každý z nich měl jistou obecnou představu o tom, jak by měla vypadat osoba, která ničí život žákům ve škole svými nepřiměřenými požadavky, takhle si ji nepředstavoval žádný. Pedagožka připomínala spíš modelku. Byla silně nalíčená a její šaty vypadaly jako výkřik poslední módy někde na jihu - kde je mnohem tepleji. Vše bylo, pravda, ještě v mezích slušnosti.
„Jestliže nejsou dotazy, buďte tu potichu, kolegyně hned přijde.“ S tím Brethilin odkráčela.
„Je skvělé, že se budeme učit quenijsky,“ prohlásil Tindóm, „máma říká, že je to nejlepší jazyk, jaký existuje. Já mám dokonce quenijské jméno. Tin - dó - m - slyšíte, jak vznešeně to zní? Vymyslela mi ho máma!“
„To je fakt bomba,“ zašklebil se Elrohir otráveně. On by se bez quenijštiny klidně obešel - pokud by se někdy náhodou vypravil na Západ, určitě by se tam mohl dorozumět i posunky.
„Už zítra ráno budeme mít první hodinu! A já už se začal učit! Už umím říci: „Dva Stromy kvetou na stráni plné nifredilu“ a „Běda, Morgoth uloupil klenoty jasnější než zářící hvězdy“, heč!“
„Velmi užitečná úsloví, jen co je pravda,“ ozval se Legolas, „vhodná pro praktickou konverzaci.“
„Taky znám tu operu, ve které se ty fráze vyskytují,“ přisadila si Arwen, „pokud vím, jmenuje se to Fanorova pomsta.“ Většina přítomných se dala do smíchu.
Takže zjistila jsem že povídka je velmi dlouhá a tak, ačkoliv to má být jeden příběh, ji rozkouskuji a postupně ji sem začnu přidávat.
2024 ©